Proč darovat?

Nesnesitelná lehkost daru

Zpracoval Jiří Ježek, AGNES

Ohlédneme-li se po kořenech individuálního dárcovství u nás, zjistíme, že v českých zemích byla tato forma filantropie za první republiky poměrně silně přítomná. Rozvíjela se společně s přirozeným sociálním rozvrstvováním společnosti, což umožnilo postupné vytvoření tradice, která se zejména ve vyšších společenských kruzích často formalizovala až do podoby nadací. Ale podporovat různé sociální a zdravotní ústavy, vědu či umění bylo „dobrým zvykem“ i ve středních společenských vrstvách.

Dárcovství patřilo ke „společenskému bontonu“, bylo uznávanou a ceněnou společenskou hodnotou a bylo spojováno s vědomím tradice, národní hrdosti a osobní cti. Bezesporu bylo i známkou úspěchu. Filantropie se v podmínkách prvorepublikové demokracie rozvíjela přirozeně a dynamicky, ruku v ruce s rozvojem společnosti a na základě tradičních hodnot. Proto mohla být postupně veřejností vnímána jako samozřejmá, jednoznačně pozitivní a prestižní součást společenského života, kterou má smysl dlouhodobě systematicky budovat a které je třeba si vážit. Následující historické období – zejména čtyřicetiletá éra komunismu – znamenalo zpřetrhání těchto tradic. Společnost byla obrácena naruby, její jednotlivé vrstvy nivelizovány, morální hodnoty zdevalvovány a zdeformovány.

Po roce 1989 se filantropie do české společnosti v různých podobách opět vrací. Od dynamiky jejího rozvoje za první republiky se tento vývoj bezesporu v mnoha ohledech liší. Nicméně dobrá tradice první republiky nám napovídá, kam směřovat. Má-li se totiž individuální filantropie opět stát samozřejmou a uznávanou společenskou normou naší doby, nemůže nám jít pouze o rozvoj jejích kvantitativních stránek. Hledáme kvalitu, která v sobě bude mít skutečně normativní sílu a povede ke komplexnímu posílení občanské společnosti.

Z řady sledování a výzkumů z posledních let je patrný silný nárůst individuálního filantropického chování. Můžeme zaznamenat zejména neobyčejný nárůst drobných dárců, přispívajících příležitostně (přírodní katastrofy a humanitární tragédie) - zásadní roli zde sehrávají masmédia. Také další veřejné sbírky dlouhodobějšího charakteru umožňují nejširší veřejnosti podpořit svým finančním darem potřebné (nejčastěji děti, lidi nemocné a s handicapem). Forma veřejných sbírek je pestrá – přes mediální kampaně a pořady v televizi až po pouliční sbírky. Jejich společným jmenovatelem je nárazové zprostředkování konkrétního problému, často ve spojení s emotivními prvky. Na oba výše zmíněné případy reaguje dárce většinou bezprostředně, jednoduše a přímo.

K nárůstu individuálního dárcovství samozřejmě velmi přispívají různé nástroje, které dárcovství co nejvíce zjednodušují a usnadňují. Takovým nástrojem jsou například oblíbené DMS (tedy dárcovské SMS), jejichž nástup v předchozích dvou letech byl raketový a během krátké doby se staly dominantní formou drobného individuálního dárcovství. Poslat finanční dar prostřednictvím DMS je jednoduché, rychlé, průhledné a cílené. Do filantropie jsou navíc takto vtaženi i mladí lidé, což je na celé věci vpravdě revoluční a z hlediska dlouhodobého rozvoje individuálního filantropického chování klíčové.

Další užitečný prostředek přináší letošní kampaň „30 dní pro neziskový sektor“, která je zaměřena právě na posílení individuálního dárcovství. Kampaň bude propagovat tzv. „daňový kalkulátor“, nástroj, který umožní každému plátci daně vypočítat si „optimální“ částku, kterou se mu „vyplatí“ odepsat formou daru ze svého daňového základu. Lze předpokládat, že díky tomu vzroste počet dárců mezi drobnými podnikateli, příp. menšími firmami, kterým maximálně usnadní jak rozhodování, tak celou proceduru darování.

Zdá se tedy, že z hlediska nárůstu individuálního dárcovství můžeme být spokojeni, neboť tato forma filantropie je dnes již běžná a trend je vzrůstající. Přesto – aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat pozitivní význam tohoto jevu – bych rád poukázal i na jeho druhou stránku, kterou rozhodně není možno podcenit. Potíž je v tom, že všechno jde „jako po másle“ (reklamní slogan by řekl: „Vždyť dávat je tak snadné…“). A bezesporu je to tak: masivní rozvoj individuálního dárcovství mají na svědomí právě ony nástroje a mechanismy, které vedou k jeho jednoduchosti, dostupnosti a „nenáročnosti“ (která je koneckonců už i finanční – „těch pár korun mne nezabije“). Neustálé zdůrazňování jednoduchosti, snadnosti (tedy vlastně do jisté míry „povrchnosti“) procesu darování totiž může vést k dojmu, že vlastně „o nic nejde“. A právě zde narážíme na odvrácenou stránku celé věci – na „nesnesitelnou lehkost daru“. Ta může totiž u veřejnosti dlouhodobě vyústit v podvědomě negativní postoj.  Proč? Protože samotná podstata filantropického jednání – přes všechno zdání jednoduchosti - zůstává stále složitá a hluboce niterná – a taková jsou i očekávání, která – byť možná nevědomě – každý dárce v sobě má a s nimiž „vstupuje do hry“. Nenaplnění těchto očekávání vede ke zklamání a ke skepsi. S tím je třeba ve strategii podpory a popularizace filantropie počítat!

Co je podstatou této úvahy? Jednoduché filosofické východisko – že totiž člověk (ač to tak možná nevypadá) netouží po lehkosti – jeho život v ní totiž nenalézá svůj vlastní smysl.

Pokusím se nastínit dva zásadní rozměry fenoménu daru (ale i obecněji „podpory druhého“), tak, jak je možné je na individuální rovině zahlédnout. Není pochyb, že fenomén „darování“ je z hlediska své podstaty poměrně složitá struktura, v níž se kombinují hluboké antropologické a psychologické aspekty s kulturními tradicemi a zvyklostmi.

Dobře je známý výklad, který ve filantropickém chování vidí spojení altruismu s egoismem (tím, že něco dělám pro druhé, něco získávám). Mně jde však o postižení jiné duality, z hlediska dlouhodobého rozvoje filantropie dle mého názoru podstatnější a efektivnější – totiž o rozlišení „vnějšího“ a „vnitřního“ aspektu procesu darování.

Z vnějšího hlediska je darování poměrně jednoduchý úkon: jedinec-dárce je osloven (zasažen, dotčen) čímsi „vnějším“ a na toto vnější reaguje – rovněž vnějším – jednáním, tedy podporou, darem. Čím jednodušší, snazší, rychlejší mechanismus se podaří dárci nabídnout, tím větší je naděje na úspěch. Tento vnější „luxus“ je efektivní, avšak dlouhodobě velice riskantní: uvnitř, v nitru dárce (ale i „žadatele“, potřebného, obdarovaného) se totiž nic nezjednodušilo - oba museli do hry vložit stále stejné množství důvěry, osobní angažovanosti, očekávání a lidské zranitelnosti a bezbrannosti, které proces obdarování (potažmo přijetí daru) obnáší, lhostejno jakým způsobem se tak děje.

Obecně jsme si zvykli na „snadná řešení“ – celá naše společnost je na nich založena. Máme tendenci věci trivializovat, mechanizovat a banalizovat, protože (post)moderní společnost žije z relativistického přístupu ke světu. Konzumní představa štěstí je totožná s představou „snadného života“. Co jde snadno, funguje „dobře“. Ačkoliv se tomu nechce věřit, filantropické chování v tomto ohledu není žádnou výjimkou – rád pomůžu, jen ať mne to moc nenamáhá a ať je to rychle za mnou… (peníze v tomto směru jsou velmi efektivním řešením). Samo o sobě to není nic nepřirozeného ani špatného – je to cesta, která vede rovnou k cíli. Ale pozor – je tu riziko!

Co to znamená na rovině „snadné filantropie“? Daní za tuto „snadnost“ je dlouhodobý postoj, který si dárce k této aktivitě vytvoří. V lepším případě to bude pasivní postoj, který je nezávazný a zbavuje odpovědnosti. V horším případě to bude rozčarování či zklamání – a následně negativní postoj. Může se navenek projevit například jako zobecnění, že veřejné sbírky jsou stejně podvod, je to pračka peněz a většina vybraných peněz se k cíli ani nedostane. Ruku na srdce, jak často jste se s takovým názorem setkali?

Je to postoj povrchní, ale vychází z hloubky. Došlo tu ke ztrátě důvěry. Proč? Protože o tu tady šlo! Toto je mechanismus vzniku takové skepse: povrchnost produkuje povrchnost, „snadnost“ jednání produkuje „snadnost“ úsudku. Co mne „nic nestojí“, toho si nevážím. Ale v nejhlubším očekávání dárce bylo něco jiného - důvěra.

Nikdy nemohu prožít naplnění a radost z toho, že někoho obdarovávám, pokud k němu nemám vztah a pokud jsem do toho nevložil „sebe“. A naopak sebemenší dárek mne potěší, cítím-li, že jej dostávám od osoby, které na mně záleží. Vzájemná zainteresovanost, angažovanost a potažmo důvěra je tedy tím, co činí z daru skutečnou hodnotu. Ale tyto věci nejsou povrchní a nedají se „odbýt“ rychle a snadno. Vyžadují aktivní účast a opravdový zájem. V rovině našeho tématu to znamená vychovávat aktivní, zainteresované dárce. Nezavádět jen vnější mechanismy, ale společně s nimi podporovat také tyto hluboké vnitřní procesy. Jedině takový přístup může totiž být dlouhodobě efektivní a jedině takový přístup také povede k naplnění očekávání obou stran – jak obdarovaného, tak darujícího.

V tom se úloha neziskových organizací liší od úlohy reklamních agentur: nebudují jen kvantitu, ale také kvalitu. Nejde to jinak, je to samotná podstata tohoto typu činnosti. Darování (ani jiné formy individuální filantropie) jednoduše není snadný proces. Je to vždy vnitřně velmi náročný akt, spočívající ve vykročení ze sebe, otevření se. Je to jedna z hlubokých struktur člověka, zasahující s těmi nejintimnějšími rozměry našeho bytí. Je to pohyb lásky a důvěry. A to všechno přesto, že vnějším výstupem tohoto procesu je pouhé banální odeslání jedné DMS, podpis jednoho bankovního příkazu či vhození pár drobných do kasičky.

Jak tedy se tohle všechno snoubí s nástroji, které vedou k jednoduchosti, ke snadné přístupnosti? Velmi dobře – pokud nezapomeneme, že oba aspekty patří k sobě.

Je velmi dobré usnadňovat lidem možnost darovat, možnost podpořit dobrou a užitečnou věc, usnadňovat pomoc – v míře, v jaké je daný člověk pomoci schopen. Ale vždy musíme vědět, že je to pouhý vnější mechanismus, prostředek.

Zároveň s tím je třeba podporovat a rozvíjet druhý, vnitřní aspekt:

  • za prvé tím, že nezpochybníme závažnost aktu darování (nepřistoupíme na jeho banalizaci) – výrazem toho může být např. obyčejné poděkování, vstřícná a otevřená komunikace apod;
  • za druhé tím, že sami svým konáním a profesní prací budeme pro individuálního dárce reprezentovat a dosvědčovat hodnotu daru - zejména průhledností a profesionalitou naší práce;
  • za třetí tím, že budeme dárce vést k větší zainteresovanosti a podporovat jeho osobní zájem o věc.

Usnadňujme lidem možnost zapojit se do filantropie, ale zároveň jim neberme zodpovědnost, kterou v tomto procesu mají. Jedině tak může tato činnost být opět veřejností vnímána jako cosi naplňujícího a důležitého, co má smysl pěstovat a čeho je třeba si vážit, jedině tak se může znovu stát opět tradicí.